Sekce, spolky a kluby

SEKCE

Ve společnosti Renata o.s. působí celá řada sekcí, spolků a klubů, které jsou organizačními jednotkami sdružení, ale nemají vlastní právní subjektivitu. Největší a nejznámější jednotkou tohoto typu je Sekce vojenské historie, která celoročně působí v Army Parku v Ořechově u Brna, kde provozuje Muzeum vojenské historie a techniky. Během roku pořádá sekce různé kulturně-historické akce v dalších místech ČR a během letních prázdnin uskutečňuje výměné pobyty se spřátelenými zahraničními historickými spolky a kluby.

Sekce vojenské historie

sídlo: Zeyerova 20, 616 00 Brno
e-mail: armypark@renatanet.cz
vedoucí: Ing. Dan Urbánek
http://mladejov.zde.cz
www.orechov1945.cz 

Muzeum vojenské historie a techniky: www.armypark.cz

POZEMKOVÉ SPOLKY (zkratka PS)

Naše PS jsou specializovány na ochranu přírody v určité lokalitě, ve čtyřech krajích České republiky. V současné době fungují výborně dva pozemkové spolky, jeden v Jihomoravském a druhý v Pardubickém kraji. Připravujeme vytvoření sítě pozemkových spolků v Pardubickém kraji a nákup chráněných pozemků v Bílých Karpatech a tím založení prvního pozemkového spolku ve Zlínském kraji. Ve své činnosti pokračuje také náš první pozemkový spolek Kladecko, který působí převážně v Olomouckém kraji.

Pozemkový spolek Hoperk a Rybníčky (zkratka POHORY) 

sídlo: Bělá 167
předseda: Lubomír Huvar

POHORY byl založen v roce 1999, do svého pronájmu získal tři pozemky v lokalitě Rybníčky a v roce 2009 jsme začali jednat o pronájmu a ochrany pozemků pod Hoperkem – významného krajinného prvku opukových strání s teplomilnou květenou. Usilujeme o převedení tohoto území do kategorie přírodní památky a území Rybníčků do významných krajiných prvků a vytvořit zde vzdělávací biocentrum s naučnou stezkou a terénní učebnou, což bude vynikající doplnění jeden kilometr vzdáleného ekocentra Renata.

Pozemkový spolek Sad Veveří (zkratka OBORA)

sídlo: Brno
předsedkyně: MVDr. Michalela Čermáková

OBORA byl založen v roce 2007 za účelem ochrany přírody v bývalém sadu u hradu Veveří, který se nachází v přírodním parku Podkomorské lesy. Pozemek sadu navíc přímo sousedí s přírodní rezervací Krnovec – stráně s reliktní květenou nad Brněnskou přehradou. OBORA spolupracuje na obnově historického sadu s brněnským občanským sdružením Rezekvítek a podílí se na ochraně přírody i v dalších lokalitách Jihomoravského kraje – např. čištění lomu v Lažánkách u Veverské Bítýšky a lomu v Nemojanech.

Pozemkový spolek Kladecko (zkratka POKLAD)

sídlo: Olomouc
předseda: Ing. Dan Urbánek

Jde o první pozemkový spolek Společnosti Renata, byl ustaven již na zakládající schůzi občanského sdružení v roce 1998. POKLAD působil na pronajatém pozemku bývalého vápencového lomu v Kladkách, kde odklízel černé skládky a odpad po nezákonné střelbě, osazoval erodující svahy lomu a zakládal jezírka pro rozmnožování obojživelníků. POKLAD nyní vyhledává další lokality v přírodním parku Kladecko významné z hlediska ochrany přírody a působí převážně v Olomouckém kraji.

Pozemkový spolek Svitavsko (zkratka SVITAVA)

sídlo: Moravská Třebová
předseda: Mgr. František Žáček

Připravovaný SVITAVA se zaměřuje na přírodní park Údolí Křetínky a Bohdalov-Hartinkov. V údolí Křetínky se mimo jiné nachází VKP Bohuňovské skály, Nyklovický potok a Kaviny. Podporujeme převedení Bohuňovských skal do statutu přírodní památky. Na území parku Bohdalov-Hartinkov se zaměřujeme na VKP Pěčíkovské stráně a Prameniště Teplice.

Pozemkový spolek Novohradka (zkratka NOVA)

sídlo: Nové Hrady
předseda: Ing. Vladimír Volma

Tento připravovaný NOVA se zajímá především o lokalitu Přírodní památka Pivnice a Přírodní památka Střítežská rokle, které se nachází v přírodním parku Údolí Novohradky. Při nedávném floristickém průzkumu bylo zjištěno přes 500 druhů rostlin, řada z nich patří mezi ohrožené. I mezi živočichy je řada vzácností – mihule potoční, vranka obecná, ledňáček říční, skorec vodní, atd. Přírodní park poskytuje výborné podmínky pro rozmnožování obojživelníků – např. mlok skvrnitý, rosnička zelená.

Pozemkový spolek Králíky (zkratka POKR)

sídlo: Dolní Morava
předsedkyně: Ing. Petr Vahala

Připravovaný POKR bude působit ve třech přírodních parcích – Jeřáb, Kralický Sněžník a Suchý vrch. Předmětem zájmu je VKP Buková hora, národní přírodní rezervace Kralický Sněžník a VKP Pod Křížovou horou. O první pozemky jsme začali pečovat v katastru Dolní Morava a Červený Potok.

Pozemkový spolek Orlice (zkratka OREL)

sídlo: Žamberk
předsedkyně: Mgr. Martina Hillebrantová

OREL působí na velkém území přírodního obou ramen přírodního parku Orlice. Tento spolek má členy v Žamberku a Ústí nad Orlicí, počítáme také se zapojením Ekocentra Paleta v Oucmanicích a vytvořením největšího pozemkového spolku ve Společnosti Renata. Pro rozsáhlost území nejsou dosud přesně stanoveny všechny lokality zájmu tohoto spolku a členové tohoto spolku se teprve začínají organizovat.

Pozemkový spolek Kopeček (zkratka POSKOK)

sídlo: Bělá 125
předseda: MVDr. Petr Patka

POSKOK má za úkol vybudování Lesní školky Kopeček nad ekocentrem a obecní poldru chránící obec před nánosy přívalových dešťů. POSKOK již vypracoval projektovou dokumentaci a v roce 2010 vyřizuje územní a stavební povolení pro poldr a zpracovává dokumntaci pro správní budovu lesní školky. POSKOK dlouhodobě sleduje růst lesa nad ekocentrem a podle jeho předběžných zjištění, lesy rostou nejrychleji za posledních 200 let kvůli klimatickým změnám akcelerující růst stromů na severní polokouli. POSKOK se ve svých zjištěních odvolává také na studii lesních porostů na východě Ameriky, která potvrdila, že hlavním faktorem je delší vegetační období a také vyšší koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře. Studie je založená na srovnávání hodnot naměřených během 22 let na 55 místech. Celkem výzkumný tým provedl na 250 000 měření. Z výsledků analýz vyplývá, že stromy v průměru dnes rostou mnohem rychleji než kdykoli v uplynulých 225 letech, což odpovídá věku nejstaršího zkoumaného stromu v rámci studie. Podle lesního ekologa Geoffreye Parkera z výzkumného centra v Marylandu může takový růst souviset jen s vyššími průměrnými teplotami a prodloužením období, kdy mohou stromy růst. „Udělali jsme si seznam všech možných příčin rychlejšího růstu stromů, a pak jsme je jednu pod druhé vylučovali,“ uvedl Parker, který se svým týmem zahájil výzkum v roce 1987, tedy o deset let dříve než POSKOK. Většina, 90% stromů, ve vybraných lokalitách rostla dvakrát až čtyřikrát rychleji, než odpovídalo dlouhodobým trendům z předchozích let. Rychlejší růst se projevil u starších i mladších porostů. Kromě měření růstu stromů sledovali vědci i další faktory: koncentrace oxidu uhličitého vzrostla o 12%, průměrné teploty vzrostly o tři desetiny stupně a vegetační období se prodloužilo o osm dní.

Pozemkový spolek Bílé Karpaty (zkratka POPATY) – připravuje se 

Pozemkový spolek Soběšice (zkratka POSOBĚ) – připravuje se 

KLUBY

Z řady klubů působících ve Společnosti Renata o.s. vybíráme hlavně Tibetský klub, který neformálně vznikl již v roce 1996 a do Renaty vstoupil při jejím oficiálním založení v roce 1998. Společně se skupinou protikomunistického odboje, vedoucími dětských táborů a sekcí vojenské historie jde tedy o nejstarší složku Renaty. 

Tibetský klub (zkratka TIK)

Tibetský klub slaví od roku 1997 Den Tibetu (10. března) vyvěšením tibetské vlajky. Od roku 1999 je tibetská vlajka trvale vyvěšena v Ekocentru Renata. V témže roce Společnost Renata o.s. oficiálně (neoficiálně v roce 1987) odmítla čínskou nadvládu nad Tibetem, přerušila styky s čínskou komunistickou vládou a uznává jen tibetskou exilovou vládu.
Dějiny Tibetu se vyznačují jednak úzkým sepětím s dějinami buddhismu v Tibetu a jednak častými kontakty se sousedním Mongolskem a Čínou. K tradičním tibetským dějinám patří polomýtická vyprávění o prvních tibetských králích sestoupivších z nebes. Ti sídlili nejdříve v Jumbulagangu v údolí řeky Jarlung, pročež se dynastie prvních králů někdy označuje jako Jarlungská dynastie. Za prvního významného historického krále bývá považován Songcän Gampo žijící v 7. století, za jehož vlády se v Tibetu rozšířil buddhismus. Pevně své kořeny však učení Buddhy Šákjamuniho zapustilo až o století později v době Thisong Decäna a Ralpačäna. Ve 2. polovině 7. a po celé 8. století přitom Tibetská říše dosáhla svého největšího územního i politického rozmachu. Od poloviny 9. do poloviny 13. století byla ústřední moc v Tibetu decentralizována a na tibetském území se nacházelo hned několik více či méně mocných a samosprávných celků. Ve 13. století byl Tibet do značné míry pod vlivem Mongolské říše, s čímž souvisel nárůst mocenského vlivu buddhistické školy Šakja. Od 16. století se však k moci dostává škola Gelug a její světští představitelé – dalajlámové – se od pátého dalajlámy Ngawang Lozang Gjamccha (1617–1682) stali i světskými vládci Tibetu.
V 18. století Tibet na čas obsadili mongolští Džúngarové a nedlouho po nich čínští Mandžuové, kteří Tibetu sice nechávají vnitřní nezávislost, ve Lhase však ponechávají své úředníky, kteří zde setrvali až do pádu Mandžuské dynastie na počátku druhého desetiletí 20. století. Uzavřenost Tibetu prolomila v letech 1903–1904 Younghusbandova expedice, která uzavřela mezi Tibetem a Britským impériem bilaterální mezistátní dohody. Pád Mandžuské dynastie pro Tibet znamenal úplné osamostatnění a nezávislou existenci tibetského státu.
Tibet však byl v roce 1950 přepaden komunistickými vojsky Čínské lidové osvobozenecké armády a násilně začleněn do Čínské lidové republiky (ČLR). Od to té doby byl tibetský národ systematicky vyvražďován a ničena jeho historie – zahynul asi jeden milion Tibeťanů a asi ze šesti tisíc klášterů nebylo zničeno jen deset. Šlo o genocidu při které byl likvidován jak národ tak kultura a tradice. Území Tibetu bylo osídleno Číňany, kteří převýšili počet přeživších Tibeťanů. Příroda Tibetu byla Číňany vážně poškozena a na jeho území byly rozmístěny čínské atomové rakety. V rámci ČLR v současné době existuje Tibetská autonomní oblast, která však zabírá zhruba polovinu původní rozlohy Tibetu. Tibetská exilová vláda s názvem Ústřední tibetská správa sídlí v indické Dharamsale, jejím hlavním představitelem je čtrnáctý dalajláma Tändzin Gjamccho.

Dětský klub Barborka – lesní mateřská školka (zkratka BORKA)

Pro rodiče, kteří se zajímají o méně tradiční způsoby předškolní výchovy a chtějí své děti vychovávat v blízkém sepjetí s přírodou, existuje alternativa: lesní mateřské školy. Od obyčejných školek se liší dvěma základními myšlenkami: „venku za každého počasí“ a pobývání v prostoru „bez zdí a plotů“. Lesní mateřské školy (LMŠ) vznikly na základě požadavku rodičů na to, aby jejich děti netrávili většinu času zavřené v budově. Stejně tak si přáli, aby si děti vytvářely kontakt s přírodou a tím i určitou senzitivitu ke svému prostředí už v nejmenším věku. Druhý důvod byl ryze pragmatický – nedostatek míst ve státních školkách. A tak se hledala alternativa, kam s dětmi, když chybí dostatečné prostory. Jako možnost se objevil pobyt venku.
V České republice funguje několik LMŠ, a to pod hlavičkou neziskových organizací, konkrétně jako občanská sdružení. Problém je s legislativou, protože žádné zákony u nás na tento typ zařízení zatím neexistují. Vyhláškám klasických vzdělávacích institucí předškolních dětí podmínky lesních školek nevyhoví. A přizpůsobením se současné legislativě by záměr školek v přírodě zcela pozbyl smyslu.
LMŠ umožňují dětem učit se celostně, tedy všemi rovinami vnímání. Znamená to podpořit smyslové vnímání přímou zkušeností, prožít rytmus změn ročních období a přírodních jevů, zažít rostliny a živočichy v jejich původním prostředí. A ne si o nich jen povídat. Zajímavý je i další bod – prožít si ticho, děti jsou pak citlivější k mluvenému slovu. Jde podle jejích slov o to, že děti vyrůstající v těchto podmínkách vědí, jak se za daného počasí obléknout. Že když se zatahuje, že se ochladí nebo bude pršet. Když náhodou spadnou, nedělají z toho velkou vědu nebo když po nich leze klíště, nemají z toho hysterický záchvat. Děti se zlepšují a bez fňukání ujdou daleko větší vzdálenosti. I tak jsou samozřejmě úměrné jejich věku. Pohyb ve volné přírodě podporuje odolnost dětského organismu vůči výkyvům počasí a sezónním alergenům, například pylům, stimuluje krvetvorbu, rozvíjí se kapacita plic a udržuje se optimální tělesná hmotnost.
BORKA plánuje dva pedagogy na skupinku 10 až 20 dětí, v rozmezí tří až šesti let. Už tím se od státních mateřských škol, kde je vyhláškou stanoven jeden pedagog na dvacet svěřenců, liší. BORKA sídlí ve srubu spojeném se zahradou a lesem. Své krédo naplňují – ploty zde nejsou, od bloku rodinných domků a silnice je dělí koryto potoka, z druhé strany se rozprostírá les, u vstupu do areálu je jen branka pro auta. Hlavním stanovištěm a zázemím za špatného počasí je jurta. Heslo naší BORKY zní: „Neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení.“ Znamená to, že jsou děti celé dopoledne venku. I v zimním období jsou venku co nejvíce. Když je velký mráz, vydrží děti venku třeba jen hodinku. Děti si podle jejích slov užívají venku za jakéhokoli počasí, jde jen o to dobře je na to připravit. K dispozici mají tekoucí studenou vodu, kompostovací WC, v jurtě vařič na plyn, na kterém vaří kuchařka obědy, a přenosné topení na zimu. Každá LMŠ má ještě tzv. ochranné zázemí, což může být například blízká škola, klubovna nebo knihovna, která slouží jako záchrana, když je venku opravdu nejhůř.
Založení a provoz by mělo být u LMŠ teoreticky levnější než u klasických školek, ale zatím tomu tak není. Stát na ně nepřispívá, a tak vše hradí rodiče. Celodenní docházka dítěte zhruba od 8 do 15 hodin od pondělí do pátku vyjde na 8 000 Kč měsíčně.
Představte si to. Ráno se děti sejdou kolem ohniště, kde se zpívá, vypráví. Pak se nasvačí a jdou „ven“. Milují běhání, skákání, a to za každého počasí. Čvachtat se v hlubokých kalužích, sbírat žížaly a brouky do kapes, válet sudy z kopce nebo chytat kapky deště do pusy – tak vypadají šťastné děti v lesní školce BORKA! Po návratu z přírody zamíří do jurty, kde společně připravují oběd, hrají si, kreslí, poslouchají pohádku nebo vyprávění. Přihlásili byste svoje dítě do lesní školky? Nebo je vám milejší představa tepla a přesného rozvrhu v kamenné budově? Děti dnešní doby jsou svázané cestováním hromadnou dopravou a auty, rychlými přesuny z místa na místo a trávením většiny času v uzavřených prostorech. Hrou venku, kterou jim školka umožňuje, se vracejí ke své přirozenosti – pohybu. Příroda jim nabízí mnoho výzev, které každý den trpělivě a s velkou chutí a radostí překonávají.
Hezká myšlenka, ale co chlad a další nepřízeň počasí? Tato námitka napadne téměř každého rodiče. Jak děti zvládaly pobyt venku v letošních mrazech? Nad očekávání. Ranní aktivity probíhaly většinou na sněhu – na našem ledopádu, zledovatělém kopci, kde se děti kloužou jen tak dolů. Přidávali jsme různé disciplíny: sjezd po zádech a uprostřed kopce s otočkou, sjezd ve dvojicích na sobě jako housky, sjezd na sněžné lodi, což byla plátěná plachta s lanem, pomocí kterého děti plachtu vytahují zpět na kopec. V zimním období ale omezili daleké putování do přírody . Cesty byly zaváté, dětem se po nich špatně a pomalu chodilo. Děti tedy snášejí dopolední pobyt venku velmi dobře. Některé, ty menší, jsou ke konci pobytu venku unavené, ale to je běžné i v klasické školce. Příroda vynikající učebnou – les i louka učí děti správné orientaci v prostoru, vnímání vlastního těla, koordinaci pohybů a správnému psychomotorickému vývoji. Pobyt venku má pro děti také zdravotní význam. Posilují si imunitu, otužují se a snadněji čelí nachlazení. I děti slabší nebo méně odolné se postupně učí být vitální a fyzicky výkonnější.
Neznamená to ale úplně zavrhnout výchovu pod střechou, ostatně i v BORCE tahle možnost existuje. Jako příjemné zázemí nám namísto kamenné školky slouží jurta, původní přenosné obydlí mongolských pastevců. V jurtě máme vše potřebné pro lesní školku: hliněná kamna a dřevěnou podlahu, skříňky s výtvarným materiálem, hudebními nástroji, knihami a relaxačními pomůckami pro děti. Po pohybu v přírodě tak děti čeká zklidnění, vyprávíme si pohádky, hrajeme divadlo, zpíváme. Každou činnost začínáme tzv. průpovědí společně v kruhu. Pohybové aktivity, kterých si děti v BORCE užijí dosyta, se dají využít i k výukovým účelům. Děti se například postupně naučily znát celé své tělo. Stalo se tak prostřednictvím prožitkových a smyslových her, prohlížení encyklopedií, výtvarného zpracování vlastního těla a vlastní podobizny. Děti už ví, jak to vypadá uvnitř jejich těla, kde mají srdce, plíce, ledviny, žaludek, a k čemu jednotlivé orgány slouží. Nejvíce jsme se věnovali mozku a pomocí jednoduchých cviků a úkolů jsme zjišťovali, jak moc je důležitý (rovnováha, cvičení vůle, smysly, talent a nadání, pojmenování jednotlivých center). Od té doby děti rády jedí řepu, protože ví, že obsahuje železo, stejně jako jejich krev. Když pijí horký čaj s medem, uvědomují si, že jejich tělo se skládá z velké části z vody. Když běhají po zahradě, cítí zrychlený tlukot svého srdce…
V severských zemích i u našich německých sousedů nejsou LMŠ žádnou novinkou. V Německu jsou normální součástí sítě škol. Mají různě odstupňovanou úroveň, od školek, které nemají přístřešek, a v případě špatného počasí se program zruší – to rodiče samozřejmě vědí už před nástupem dítěte do zařízení –, po různé sruby a jiné přístřešky. Naše školská legislativa zatím nepočítá s tím, že by předškolní zařízení mohla vypadat jinak než jako „kamenná školka“, proto v Čechách najdeme jen několik zařízení, kde děti tráví více času venku než pod střechou. BORKA sousedí s krásnými smíšenými lesy s naučnou stezkou. Podle zakladatelů (Luboše a Heleny) by se měl program co nejvíc přiblížit lesním školkám. Ráno se děti scházejí kolem ohniště, po ranním kroužku, kdy se zpívá, vypráví…, se nasvačí a jdou ven. Po návratu jdou do jurty, tam společně připravují oběd, hrají si, kreslí, poslouchají pohádku nebo vyprávění. Děti snášejí celodopolední pobyt venku velmi dobře. Některé (ty menší) jsou na konci pobytu venku unavené, ale to je běžné i v klasické školce.
Práce v LMŠ jiná než práce s dětmi v klasické „kamenné“ školce. Práce v LMŠ je pro učitele daleko fyzicky i psychicky náročnější. Trávím s dětmi většinu času v přírodě, děti sleduji, využívám každé příležitosti, kterou nám příroda dává pro učení se novým věcem. Práce vyžaduje od pedagoga silné nasazení a vlastní aktivitu, citlivost a vnímavost pro daný okamžik a schopnost kooperace s dětmi různého věku. Denně nachodíme s batohem na zádech i několik kilometrů za různého počasí. Děti zvládají pobyt venku, který trvá několik hodin a během něhož „pochodují“ do kopce i z kopce. Základem je praktické oblečení a obuv do nepohody. Holínky, pláštěnka a vlněné ponožky patří k základnímu vybavení. I to učí děti důležité schopnosti – obléknout se, obout, vyměnit si mokré prádlo a umět se o sebe postarat.
Program dětského klubu BORKA vychází z Rámcového vzdělávacího programu pro předškolní vzdělávání. Kromě toho program vychází z prvků waldorfské a Montessori pedagogiky a čerpá i ze zkušeností zahraničních LMŠ, kde děti rozvíjejí a prohlubují svůj vztah k přírodě. Možná by se zdálo, že v tom není žádná „věda“ a že vztah k přírodě mohou děti rozvíjet i „pod střechou“. Environmentální výchova je úsilí, jehož cílem je zvyšovat odpovědnost lidí za současný i budoucí stav přírody i společnosti a za místo, ve kterém žijí. Environmentální výchovou chceme rozvíjet citlivost, vstřícnost a tvořivost lidí při řešení problémů péče o přírodu i problémů lidské společnosti. Osobně považuji za velmi důležitou zvláště společenskou stránku, protože bez budování vztahů mezi lidmi navzájem není možné budovat ani vztah k prostředí, ve kterém společně žijeme.
A to, o čem mluví, se rozhodně nedá dělat formálně, jen proto, abychom si „odškrtli“, že v oblasti ekologie už máme hotovo. Environmentální výchova je ze své podstaty průřezovým tématem. Kdybychom vymezovali environmentální výchově zvláštní prostor, nepůsobilo by to věrohodně (například bychom mohli dosáhnout pouze toho, že děti budou „vědět“, že se má třídit odpad, důležité však je, aby to považovaly za samozřejmou součást života). Environmentální výchova by měla prostupovat nejen celý vzdělávací proces, ale i veškeré dění ve školce. Týká se tedy nejen výběru konkrétních činností – procházky venku, pobyt na zahradě, sázení rostlinek, tvoření z přírodních materiálů, ale i například promýšlení provozních záležitostí – používání papírů na kreslení z obou stran, předcházení vzniku zbytečného odpadu, třídění odpadu, pěstování bylinek na zahradě… Příroda je nejlepší učebnou, ve které by předškoláci měli trávit čas a ve které se dají všechny tyto ideály uskutečnit. Les i louka učí děti správné orientaci v prostoru, vnímání vlastního těla, učí je koordinaci pohybů a správnému psychomotorickému vývoji. Pobyt venku má pro děti také zdravotní význam – posilují imunitu, otužují se a snadněji čelí nachlazení. I děti slabší nebo méně odolné se postupně učí být vitální a fyzicky výkonnější. Nemusíme se úplně vzdát výchovy pod střechou, ostatně i v BORCE tahle možnost existuje. Po pohybu v přírodě čeká samozřejmě i děti v LMŠ zklidnění, vyprávíme si pohádky, hrajeme divadlo, zpíváme. Každou činnost začínáme tzv. průpovědí společně v kruhu. Po obědě následuje odpočinek a relaxace. Jako příjemné zázemí nám namísto kamenné školky slouží jurta – původní přenosné obydlí mongolských pastevců. V jurtě máme veškeré nutné zázemí pro lesní školku – hliněná kamna a dřevěnou podlahu, skříňky s výtvarným materiálem, hudebními nástroji, knihami a relaxačními pomůckami pro děti.
Lesní mateřské školky jsou již několik desetiletí úspěšně provozovány v Německu, Švédsku a v dalších zemích Evropy. Lesní mateřské školy jsou nejčastěji nazývány v němčině „Waldkindergarten“, anglicky pak „outdoor preschool / nature preschool / forest kindergarten“. Počátek historie lesních mateřských škol sahá do 50. let minulého století. Idea první lesní mateřské školy vznikla v Dánsku, kde paní Ella Flautau se svými dětmi a s dětmi sousedů pravidelně trávila čas v blízkém lese. Toto jednoduché řešení nedostatku míst v klasických mateřských školách se rozvinulo v pravidelnou dopolední péči o děti.
Zatímco v zahraničí je tato forma předškolních zařízení denní péče státními institucemi vítaná, podporovaná a rodiči vyhledávaná, v České republice se s výhodami a možnostmi tohoto druhu předškolní péče teprve seznamujeme. Jedna z prvních zmínek o lesních mateřských školách se v českých periodikách objevila v článku Evy Labusové „Venku za každého počasí“, který vyšel ve čtvrtletníku Aperio 03/2006. V říjnu 2008 byl pak na toto téma pod názvem „Mateřská škola jinak“ zveřejněn článek Karolíny Vitvarové-Vránkové v týdeníku Respekt.
O rozvoj a šíření myšlenky LMŠ se u nás výrazně zasazovala zesnulá paní Emilie Strejčková, která byla koordinátorkou výzkumu „Odcizování člověka přírodě“. V roce 2004 zahájila činnost ekologicky orientované dvoutřídní mateřské školy „Semínko“ při Toulcově dvoře a usilovala o zřízení třetí třídy mateřské školy, která by fungovala na principech LMŠ. Její snahy však narazily na nevoli úředníků odvolávajících se na přísné hygienické normy evropské unie. Paradoxně však samotná Evropská unie problém s lesními mateřskými školami nemá, což dokazuje i skutečnost, že jejich počet rok od roku v západních zemích Evropy roste. Například v sousedním Německu vznikaly první LMŠ od roku 1968. Statut oficiální denní předškolní péče jim byl pak uznán roku 1993. Od té doby jsou tzv. Waldkindergarten plnohodnotnou variantou ke klasickým mateřským školám. Jen roku 2005 jich bylo v Německu kolem 450, přičemž některé z nich nabízejí kombinovanou formu LMŠ a tradiční školky, kdy celé dopoledne tráví děti venku v přírodě a odpoledne pak v interiéru školky.
Na odkaz paní Strejčkové navazují naši členové Luboš Huvar a Helena Hejná, kteří založili v roce 2010 naši první LMŠ BORKA.